Eliška vystudovala ČVUT a začínala v projektovém řízení, kde se vypracovala na šéfku provozu menší firmy. Rozhodla se, že vytvoří aplikaci, která jí ušetří práci. A i když se ukázalo, že to bude úkol nad její síly, zjistila, že ji to ke kódování zkrátka táhne. Nakonec zakotvila ve Vodafonu, kde sbírá zkušenosti jako Frontend Software Engineer pro Vodafone One.
Eliško, jak dlouho jsi ve Vodafonu a co obnáší tvoje práce?
Nastoupila jsem zhruba před rokem a půl jako front-endová vývojářka na mobilní appky. Začínala jsem s aplikací Můj Vodafone, ale pak jsem se přesunula na Vodafone One. Když koukáš do mobilní aplikace nebo na web, tak front-end je to, co vidíš. Všechna tlačítka, všechny texty. A programujeme i to, co se stane, když na nějaké tlačítko klikneš. Není to jenom o tom, aby to bylo hezký, ale hlavně o tom, aby to správně fungovalo. A to mě vlastně baví víc, než řešit to, jak to ve finále vypadá.
Co všechno musíš umět, abys mohla dělat tuhle práci?
Jsem poměrně dost juniorní, protože jsem úplně změnila pracovní zaměření. Takže toho ještě neumím tolik a jsem ráda, že mám k sobě seniorního kolegu, který mi pomáhá. Ale musíš umět základy programovacího jazyka, ve kterém píšeme – pro nás je to JavaScript. Pak používáme React, což je knihovna nad tím jazykem, kde už jsou některé věci vytvořené, a my s nimi můžeme pracovat. A taky potřebuješ umět logicky myslet. V dnešní době všechno vygooglíš, ten kód, který píšeš, nebo aspoň jeho část, většinou napsal někdo před tebou. Takže naše práce je o tom hodně googlit, ale potřebuješ umět přemýšlet, jak ten kus kódu použiješ a zakomponuješ ho.
Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Začíná ranním stand-upem. Spojíme se s celým týmem, většinou část pracuje z domu, část je v kanceláři, část máme v Egyptě, takže všechny cally máme online. Řekneme si, co jsme dělali včera, co budeme dělat dneska, jestli nás něco brzdí, jestli potřebujeme pomoc z jiného týmu. A pak je otázka, v jaké fázi konkrétního úkolu jsem. Jestli začnu programovat nebo jestli po sobě hledám chyby, protože mi to nefunguje, nebo jestli k tomu třeba píšu dokumentaci.
V jaké práci jsi vlastně začínala?
Studovala jsem ČVUT, protože mě vždycky bavila matematika. Moje máma má vystudovaný Matfyz a programovala na konci 80. let na děrný štítky, takže jsem k tomu měla vlastně blízko. Ale nechtěla jsem programovat, protože jsem si říkala, že je to moc složité. Vybrala jsem si obor automatizace v dopravě, kde se programovalo jen trochu. Tam jsem si potvrdila, že mi to vůbec nejde. A když jsem dostudovala bakaláře, tak mi neotevřeli navazující obor a inženýrský titul jsem dodělala na projektovém řízení. Po škole jsem nastoupila jako projekťák k jednomu týpkovi, který měl víc firem a projektů. A byla to výborná škola, naučila jsem se toho hrozně moc. Nakonec jsem operativně řídila jednu z jeho firem.
V mezičase jsem si vymyslela aplikaci, která by mi pomohla v práci. Přítelův brácha je programátor a rok mi sliboval, že mi to naprogramuje, ale neměl na to čas. Tak jsem se rozhodla, že se naučím programovat a udělám si ji sama. Byla jsem v Czechitas na intenzivní tříměsíčním kurzu a začalo mě to hrozně bavit. A naprogramovala jsem část té appky, kterou jsem si vymyslela, a pochopila jsem, že abych to udělala celé, tak to vyžaduje hodně moc znalostí, které nemám. Takže jsem pokračovala dál ve své práci, ale postupně jsem tam vyhořela. A když jsem se naučila programovat aspoň malinko, tak jsem si řekla, že zkusím práci v tomhle oboru. První práci jsem našla rychle, ale projekt tam znenadání skončl. V mezičase mě kontaktovali lidi z Vodafonu. Já původně chtěla spíš do menší firmy než do korporátu. Ale nakonec jsem si řekla, že je to vlastně super příležitost, že velká firma pro juniora přináší spoustu výhod, které malé firmy nabídnout nemůžou.
A splnil Vodafone tvoje očekávání?
Vlastně je předčil, hlavně ve flexibilitě. Bála jsem se, že budu muset být každý den v kanceláři, což teda asi trochu rozseknul covid. Ale bylo super zjištění, že můžu pracovat z domova, i z kanceláře. A že pokud se domluvím s týmem a budu chtít jít přes den na hodinu do lesa se psem, že to není problém. A taky mi vyhovuje jistota zázemí velké firmy po zkušenostech s předchozím zaměstnavatelem.
Angažuješ se taky v programu Code Like A Girl, kde učíme mladé dívky základy kódování. Co tobě osobně to přináší?
Dělám to proto, že mě baví sdílet nadšení pro kódování. Letos jsem učila podruhé. Většinou půlka holek už nějaké zkušenosti má a půlka to nikdy neviděla. A je super sledovat, jak ty holky za čtyři dny udělají z nuly web. Ono to vždycky vypadá složitě, ale když se do toho trochu zakoukáš a naučíš se základy, tak zjistíš, že to není tak těžký a nepochopitelný.
A co si myslíš, že holky od IT odrazuje?
Když se zeptáš malý holky, čím chce být, tak ti řekne princeznou nebo kadeřnicí. Ale asi ji nenapadne být programátorkou. A nevím, jestli je to výchovou nebo obsahem, který ty děti konzumují v rámci knížek a televize. Teď už jsou asi jiné knížky, ale za nás ve slabikáři maminka vařila a rozhodně neprogramovala. Takže překročit práh toho, co máš v sobě zakódované od dětství, možná není tak jednoduché. Na kurzu Czechitas byly holky, které celý život dělaly humanitní obory, pracovaly v neziskovkách, vůbec neměly technický background a za ty tři měsíce se to naučily úplně stejně jako já. Takže to fakt jde. A je možné s tím začít v jakémkoli věku, potkala jsem tam ženy, kterým bylo 35 let, doma dvě děti, šly do toho kurzu a prostě to zvládly. A i když je tolik nebaví funkční programování jako třeba mě, našly si něco jiného, jedna testuje, další dělá vzhled webových stránek nebo UX design.
