Martin Kožíšek: Pozor na králičí nory

Martine, jak často a v jaké formě zažívají děti na internetu šikanu?  

Když se zeptáte dětí, jestli zažily kyberšikanu, tak vám zhruba půlka odpoví, že ano. A tohle číslo se v průběhu let moc nemění. Kyberšikana není jenom nadávání nebo sdílení obrázků a videí, ale má celou řadu projevů. Nejčastěji se jim někdo nabourá na účet a pak píše kamarádům, vymění fotky nebo třeba údaje o sexuální orientaci. Cílem je si z dotyčné/ho udělat legraci. Pak jsou to verbální útoky nebo obtěžování prozváněním. Tenhle problém se dá ale snadno vyřešit, operátoři číslo zablokují, takže ho nevnímám jako velkou hrozbu. 

Z výzkumů ale víme, že 8 % dětí má zkušenost s nějakou formou nátlaku nebo vydírání. A to už je opravdu důležité číslo, protože zhruba každé 12. dítě říká, že na internetu ho někdo pod nějakým nátlakem vydírá. Buď tím, že na něj zná nějaké tajemství nebo má jeho citlivý obsah. Dítě třeba vytvořilo intimní fotku, poslalo ji kamarádovi, ta se potom dostala do komunikace a vzniká nátlak.

Dá se proti tomu bránit?

U verbálních útoků je důležité na zprávy neodpovídat. Když mi někdo napíše, že jsem vůl, což může mít občas pravdu, tak to není kyberšikana. Kyberšikana musí být opakovaná, takže kdyby mě třeba kontaktovalo více lidí nebo z více účtů, tak už o šikanu jde. Ale důležité je neodpovídat, a to i ve chvíli, kdy mám chuť se bránit. Protože útočníci většinou na tu chvíli čekají, chtějí se s vámi hádat, chtějí vyprovokovat problém. Když budete odpovídat, tak kromě toho, že útočník z toho má radost, může také pozvat svoje kamarády a vy se problému už nikdy nezbavíte. 

Druhá rada je mít důkaz o tom, že to proběhlo. Takže udělat screenshot, záznam komunikace, rozhodně nemazat zprávy. Vím, že je v počítači nebo telefonu nechcete mít, ale ve chvíli, kdy to eskaluje – třeba vulgarity a napadání mohou přejít až do formy stalkingu – tak se budete muset obrátit na policii, a ta vás vyzve k předložení důkazů. Což je těžké ve chvíli, kdy jste všechno smazali.   

Co je podle vás v současné době největší problém v online prostředí?

Za nejpalčivější považuji králičí nory. Představte si, že jste úplně nový uživatel internetu. Máte čistý štít a jdete na nějakou sociální síť, třeba na TikTok. Vyplnili jste tam jenom email a základní údaje, takže síť o vás nic neví. A protože jste nový, tak na vás zkusí sadu videí, která jsou virální a ostatní uživatelé je lajkují a sdílí. Ukáže vám auta, domy, nemovitosti, vztahy, zvířátka. A pak sleduje, jak dlouhý čas u těch témat trávíte, jestli videa lajkujete nebo si je pouštíte znova. Na základě toho vám vybere obsah. Neustále ho zpřesňuje a trvá 20–30 minut, než síť o vás nahrubo ví, co se vám líbí. Jestli máte rádi zvířátka, tak vám pouští zvířátka. Vy je budete lajkovat a budete šťastní, že se síť trefila. 

A po nějaké době si řeknete, že byste chtěli vidět něco jiného. Tak začnete třeba pod videa dávat dislike. Síť je z toho zmatená a snaží se najít podobný obsah, který bude mít podobné hashtagy, ale nebude třeba tak virální. A najednou se dostanete k týraným zvířatům. A když ani tohle nezabere, tak vám ukáže ten nejdrastičtější obsah – týraná, mrtvá zvířata. A právě to je králičí nora a když se do ní dostanete, tak už z ní jen tak nevylezete. 

Dítě v téhle situaci může vidět násilný obsah, který pro něj může být zásadní, a může z něj mít psychické problémy. Jsou případy, kdy se děti na základě obsahu, který viděly, pokusily zabít. Řešily třeba rozchod a sociální síť jim poradila, že je dobré se zabít, aby už je rozchod netrápil.   

Mají podle vás smysl rodičovské zámky nebo zákazy?  

Představte si, že je vám 13 a někdo vám zakáže jít ven nebo si číst knížky. Tak co uděláte? Buď vylezete oknem nebo si najdete jinou cestu, jak se dostat ven. Ve chvíli, kdy zakážete dítěti wifinu nebo telefon, tak dítě přijde do školy, spolužáci mu půjčí zařízení, je tam jiná síť, můžou si sdílet data. Takže nezakazovat, spíš vysvětlovat. 

U malých dětí do 6 nebo 7 let rodičovské zámky smysl mají. Šance, že dítě v tomhle věku kontaktuje predátor a dítě s ním bude aktivně komunikovat, je skoro nulová. Dokud dítě neumí dostatečně samo dobře psát a vnímat text, riziko mu nehrozí. To spíš stáhne nějaký škodlivý software. A rodičovský zámek vám pomůže nastavit, které služby může používat – YouTube Kids, dětské verze různých stránek. Starší děti ale vždycky najdou možnost, jak ten zámek obejít.  

Jak s dětmi o tom, co sledují na internetu, mluvit? A jak třeba zjistit, že něco není v pořádku?

Když dítě dospívá, tak odsekává, zavírá se v pokoji, nechce se s vámi bavit. Takže nedokážete úplně dobře rozlišit, jestli má problém nebo je to pubertou. Když sedíte společně u jídla, tak se třeba můžete ptát nejen na to, co bylo ve škole, ale taky na to, co bylo na internetu. A čas od času ze sebe můžete udělat hlupáka a říct: „Já jsem úplně marnej, ukaž mi, jak funguje TikTok, chci se podívat, jaká videa tam jsou“. A dítě vám to rádo ukáže a vy se pak můžete nenápadně ptát, na jaká videa se kouká, koho sleduje, co mu přijde fajn a na co by se třeba nikdo nedívalo. A když nebudete vědět, jak se teenagera zeptat, jestli si třeba s někým posílá nahý fotky, tak si pusťte dokument nebo film s tímhle tématem a bavte se s ním o tom. 

A jak dostat dítě od počítače?

Zkuste mu ukázat, že venku je taky pěkná grafika. Vytáhněte ho do muzea, na sport, vezměte na výlet. Možná bude nejdřív brblat na gauči, ale pak se mu venku bude líbit. Čas na počítači bych mu neomezoval, nemyslím si, že hry samy o sobě jsou škodlivé. Samozřejmě může na nich vznikat závislost, ale s tou má zkušenost jen 2 % populace. Dítě se díky hrám může učit být kreativní, rozvíjet další smysly, logiku, strategii, takže si nemyslím, že bychom je dětem měli výrazně omezovat. Ale zajímejte se o to, co hrají, protože některé hry mají věkové omezení, které tam není úplně zbytečně.